Počátky historie Pražského hradu sahají až do poloviny 9. století, kdy se stal sídlem rodu Přemyslovců. Do počátku 14. století vyrostla v areálu Hradu řada paláců vládnoucích knížat a později českých králů a rovněž paláce biskupů a sakrální stavby, toto vše chráněno mohutným opevněním. Roku 1344 položil král Karel IV. základní kámen katedrály svatého Víta a povolal k její stavbě francouzského architekta Matyáše z Arasu, po jeho smrti mladého Petra Parléře (roku 1356).
Po poškození za husitských válek povstal Pražský hrad k nové slávě za panování Vladislava Jagellonského, který dal před rokem 1493 postavit veliký Vladislavský sál (62 x 16 metrů) s nádhernou klenbou (architekt Benedikt Ried), první stavbu s renesančními prvky v Čechách. Dalšího rozkvětu doznal Hrad za panování císaře Rudolfa II. V letech 1753 až 1775 byl Pražský hrad z rozhodnutí Marie Terezie přestavěn a to podle projektu vídeňského dvorního architekta Niccoly Pacassiho.
Dominantou Pražského hradu je již zmíněný chrám svatého Víta, následovník stejnojmenné rotundy, založené kolem roku 925 knížetem Václavem, pozdějším světcem a hlavním patronem království. Ikonografický program Katedrály, dnes nejnavštěvovanější stavby v Čechách, formuloval pravděpodobně sám Karel IV. Idea navázání na odkaz Přemyslovců byla vyjádřena přenesením těl přemyslovských knížat a králů do chóru katedrály. Výstavbu tohoto monumentálního chrámu přerušily husitské války a jistě nikdo netušil, že po celá příští staletí se bude zásadní dostavba odkládat, takže byl chrám definitivně dostavěn a vysvěcen až v době svatováclavského milénia, tj. roku 1929. Během dlouhé doby svého vývoje se katedrála stala symbolem duchovní i hmotné identity českého národa, neboť v jejích zdech jsou ukryty dávné symboly české státnosti, kultury a historie.
V dnešní době jsou historické objekty Pražského hradu ve správě Kanceláře prezidenta republiky.